Další týden uběhnul a já jsem tady opět s novým postem. Původně to měl být článek outfitový, ale jelikož moje sestra má (na mě) čím dál tím míň času, byla jsem nucená si vzít foťák do ruky sama a vyrazit alespoň na krátkou procházku, při které jsem si mohla srovnat myšlenky a moje plány do budoucna :) Ty Vám ale zatím říkat nebudu a nechám vás (doufám, že příjemně) překvapit :)

Než se tak ale stane, ráda bych vám odprezentovala malou část z fotek, které jsem tento víkend nafotila. S focením jako takovým moc zkušeností nemám. Jednou jsem sice vyhrála nějakou random soutěž, ale sama si za svými fotkami až tak nestojím. I když mi je okolí pochválí, sama v nich vidím spoustu chyb - neostrost, špatné světlo, fotky bez nápadu,... no mohla bych pokračovat dlouho.

A proč vám je tedy tady dávám, když jsem si je právě tak hezky zkritizovala?
1. Nemusíte mi říkat, jak mi to za fot'ákem nejde, protože jsem si to vlastně už řekla sama.
2. Vybrala jsem jen pár fotek ze zhruba 450, takže už tady je nějaká ta šance, že ta fotka nebude úplně marná a bude se vám snad i líbit.
3. No a nakonec mě focení neskutečným způsobem baví a naplňuje. Fotky mám většinou sama pro sebe a mám odfocených přes 7k fotek, které nejsou nikde odprezentovány. O tom by ale blog měl být - o tom, že budete prezentovat něco, co vás opravdu baví :) Bohužel mi v poslední době přijde, že blogerky píšou o všem možném, jenom ne o tom, co je opravdu baví a je to strašná škoda.








Foceno z mostu, přes který chodím každé ráno na autobus - no není to poetické místo? Řeka je špinavá, pod mostem se válí hromada rozbitých láhví - ale co objektiv nevidí, to srdce nebolí, takže užívejte této zidealizované krásy aspoň takhle :)

Ah, yes, Autumn, when the trees blush at the thought of stripping naked in public.

How is it that autumn feels like everything is ending, yet everything is beginning, all at the same time?

Z druhé části focení mám znatelně méně fotek - docházela baterka ve foťáku (příště mi připomeňte, at' si doma nezapomenu náhradní), byla zima a ruce z jakž takž vyhřátých kapes prostě nechtěly. Co bylo ale nejvtipnější, tak mě začaly stalkovat nějaké dvě mladší holky a docela jsem z nich začínala být na nervy...


Samozřejmě, že se moje procházka nemohla obejít bez sbírání šípků do čajů. Řekněme, že je to taková moje osobní podzimní tradice. Nasbírané šípky mi ale stejně nikdy moc dlouho nevydrží - vždy si z nich hned po příchodu domů uvařím čaj na zahřátí, protože co si budeme povídat, na moc dlouhé procházky to už není.